Související stránka: 

 


dejiny historie lecby bylinami dejiny fytoterapie v kostceModerní léčba bylinami (fytoterapie) má tisíciletou tradici. Již od pravěku sbírali lidé listy, květy, plody nebo kořeny z generace na generaci si předávali vědomosti. Četné archeologické nálezy dokládají, že dé si vážili rostlin již velmi dávno používali je jako potraviny, léčivé prostředky.

Tak například i u Bodamského jezera se našly v kůlových stavbách z mladší doby kamenné zbytky anděliky lékařské, bezu černého, kmínu, máku a trnky. První písemné záznamy o rostlinách pocházejí z roku 3000 před naším letopočtem, kdy byla v Číně napsána první kniha o léčivých bylinách.

Rovněž v hrobkách egyptských faraonů bylo objeveno přibližně 800 podrobných receptů  s léčivými bylinami. Za duchovního  otce evropského lékařství sepovažuje řecký lékař Hippokrates (460-370 před naším letopočtem). 

Rozšíření bylinek v našich zeměpisných šířkách je v podstatě  zásluha císaře Karla Velikého. Ten v roce 812 vydal pro své venkovské statky nařízení "Capitulare de villis" s přesným návodem, které léčivé nebo jiné rostliny se tam mají bezpodmínečně pěstovat. Byly to anýz, saturejka, kopr, třemdava, brotan, fenykl, kerblík, česnek, koriandr, řeřicha, šabrej kmínovitý, libeček, máta peprná, šalvěj muškátová, petržel, routa, šalvěj lékařská, pažitka, celer, hořčice, vratič obecný, rozmarýna lékařská, zeměžluč a cibule. 

Jednou z výrazných ženských postav středověku byla abatyše. Tato velká teoložka, znalkyně lékařské vědy a poradkyně císaře i papeže sestavila katalog 280 bylinných rostlin a stromů a popsala jejich využití pro léčivé účely. 

Na začátku středověku byly nemoc a zdraví úzce spjaty s náboženskou vírou, ale i s pověrami. Diagnostika a léčení sestávaly z kontroly tepu, zkoumání moče a pouštění žilou. Teprve s příchodem mnichů nastal v léčení pokrok. Ti vyzkoušeli vědomosti dochované ze starověku a doplnili je vlastními zkušenostmi. 

Naše končiny byly domovinou mnoha bylinek. Lidé je sbírali ve volné přírodě nebo se pěstovaly  v klášterních zahradách. Jiné se dovezly zdalek a a zdomácněly tu. Mnoho druhů koření, které známe přes 1000 let, pochází z oblasti kolem Středozemního moře. Pěstovalo se tu snadno, a proto si benediktýnští mniši z kláštera Monte Cassino přinesli s sebou na drsný sever odnože mnoha léčivek i bylinek do kuchyně. 

S vynálezem knihtisku se vědomosti o bylinkách, do té doby střežené za klášterními zdmi, konečně zpřístupnily širším lidovým vrstvám. V důsledku toho pak začaly koření a léčivky růst čím dál tím častěji na, zahradách sedláků nebo také měšťanů. Učení o léčivých bylinách pak zažilo ještě jednu dobu rozkvětu, v 18. a 19. století. Zasloužili se o to Sebastian Kneipp, Johann Kůnzle a Samuel Hahnemann. Učili, jak zacházet s bylinkami, "lékárnou od pánaboha". Ve 20. století spotřeba čerstvých bylinek prudce poklesla. Kromě petrželkya pažitky neznali moderní lidé v podstatě už žádné další čerstvé bylinky, které v kuchyni používaly s naprostou samozřejmostí ještě jejich babičky. Naštěstí je v posledních letech patrný návrat k přírodě. Ve světě silně poznamenaném technikou by chtělo mnoho lidí žít zdravěji a ve větším souladu s přírodou. Spousta zapomenutých bylinek tak prožívá skutečné znovuzrození. Díky zdraví prospěšným látkám, které obsahují - vitaminům, minerálním látkám, éterickým olejům, hořčinám a tříslovinám, jakož i druhotným účinným rostlinným látkám - jsou čerstvé bylinky v kuchyni nepostradatelné. Mají jedinečnou chuť, příjemně voní a vhodně okoření pokrmy.

 

Významné osobnosti fytoterapie a jejich díla - novověk, středověk a starověk:

Fytoterapie (z řeckých slov fyton, tj. rostlina a therapeuein, tj. pečovat, léčit) je činnost, v minulosti známá též jako bylinkářství, při které jsou k léčbě člověka využívány léčivé rostliny, tzn. především byliny (např. heřmánek, bazalka, meduňka); polokeře (např. mateřídouška, yzop, levandule); keře (např.borůvka, bez, jmelí); stromy (např. bříza, dub, lípa); dále též v omezené míře i houby a řasy, atd. Fytoterapie bývá označována jako druh alternativní medicíny. Osoba praktikující fytoterapii se označuje jako fytoterapeut, případně jako bylinkář. První doložená zmínka o využívání léčivých rostlin je z období 3000 př. n. l. ze sumerských hliněných tabulek. V posledních zhruba 20 letech dochází k nárůstu zájmu o fytoterapii a podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je fytoterapie praktikována třikrát až čtyřikrát častěji než klasická medicína.

dejiny historie lecby bylinami dejiny fytoterapie v kostce 2Starověk

Nejstarší dochované zmínky o fytoterapii pocházejí ze Starověkého Egypta. Jedná se o lékařské papyry z doby 2800-2700 př. n. l. Přibližně ze stejné doby pochází rozsáhlý bylinář z Číny od císaře Šen Nona. V 10. století př. n. l. se bylinářstvím zabýval také židovský král Šalamoun, který si vedl herbář, do nějž měl zanést popis více než tří tisíc rostlin.

Ve Starověkém Řecku v letech 371-278 př. n .l. se bylinářstvím zabýval Aristotelův žák Theoprastos a své poznatky uveřejnil ve spisech Příčiny rostlinného růstu a Přírodopis rostlin, ve kterých popsal rostliny používající se v lékařství. Další významnou postavou byl řecký lékař Dioscorides, který roku 17 vydal dílo De materia medica (O léčivech), které sloužilo běžným lidem jako příručka. Dílo se skládá ze 4 knih: první pojednává o šťávách, mastech, balzámech a léčivých plodech, druhá o léčivech vyrobených z živočišných zdrojů, třetí a čtvrtá o léčivkách. Dílo obsahuje 580 druhů rostlin. O jeho obsahu víme z opisu, který byl pořízen roku 512 v Římě. Další exemplář se nachází ve Státní knihovně v Mnichově.

Pro období středověku byl nejvýznamnější osobou řecký lékař Galenos (2. st. n. l.), jehož poznatky o nemocech a lécích byly po celé toto období využívány a zahrnuty do dobových herbářů a spisů o léčivých účincích rostlin.

Středověk

Studium léčivých rostlin bylo ve středověku koncentrováno do klášterů, kde se jím zabývali především mniši. Výjimku tvořila bingenská abatyše Hildegarda (1098-1179), která je autorkou rozsáhlého herbáře. Poznatky čerpala jak z řeckých spisů, tak ze znalostí místního obyvatelstva. Tento herbář byl taktéž používán po několik století.

Přesuneme-li se na východ, dozvíme se, že v 10. století n. l. žil významný učenec Ibn Siná (cca 980-1037) zvaný Avicenna. Jeho díla Canon medicinae (do latiny přeložen 1593) a Kitabasch schifa (Kniha zrození) byly cennými zdroji poznatků z oborů lékařství a přírodních věd.

Novověk

V 16. století lze nalézt několik osobností, které se významným způsobem zasloužily o rozvoj bylinkářství. Prvním z nich byl lékař a přírodovědec Theophrastus Bombastus von Hohenheim zvaný Paracelsus (1493-1541). Zasloužil se o zdokonalení výroby tehdejších léčiv a propagoval místní léčivky, které pro obyvatelstvo nebyly tak drahé jako byliny z exotických destinací. Paracelsovy poznatky byly uchovány v díle Herbarium.

Druhým byl italský lékař a přírodovědec Pietro Andrea Mattioli, který revidoval starověké Dioscoridovy spisy a na základě této revize vydal dílo vlastní. Toto dílo bylo roku 1562 vydané v českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku.

Dalším významným přírodovědcem byl italský lékař Prosper Alpinus (1553-1617). Napsal díla De medicina Aegyptorium libri quattor (Čtyři knihy o egyptském lékařství, Benátky, 1591) a De plantia Aegypti liber (Knihy o egyptských rostlinách, 1592).

Nejstarším česky tištěným bylinářem je Knieha lékařská z roku 1517, jejímž autorem je český lékař Jan Černý. V českých zemích také vycházel od roku 1557 po 220 let známý Nový bylinář od Adama Lonicera.

Nemocí, byliny - hledat

Tagy - štítky:

pupen   použití   nežádoucí   sběr   Mattioli   ruka   neht   chřipka   sliznice   Moučka   hlas   list   žlučník   abytyše Hildegarda   kornatění   jaterní   kapsaicin   Janča   keř   pijeme   dásně   krvácení   močopudný   vlas   mensturace   kořen   stonek   vitamin   menstruační   houba   noha   játra   recept   srdce   stvol   antibiotik   komplikace   sval   zalijeme   krk   horké   prášek   bolest   nohy   zrak   epilepsie   víno   pálení   končetina   slinivka   kojenec   arteriskleróza   bylinka   metabolismus   Paracelsus   angína   tlak   Galenos   inhalace   fytoterapie   teplé   obsažené   zánět   vliv   horečka   alergie   revma   zpracování   kontraindikace   Podhorná   šlacha   opar   játra   Treben   vývar   nať   stonek   ateroskleróza   rýma   bylinná směs   zdraví   kameny   premenstruační   migrén   využití   zelina   hemeroid   obsahuje   indikace   plíseň   sušení   koupel   kloub   olej   kvasinky   rostlina   kolika   bylina   střev   květ   slezina   řídnutí kostí   ovoce   návod   vřed   písek   nachlazení   brnění   vitamín   kůže   Zentrich   choroba   osteoporóza   užití   astma   katar   nemoc   žaludek   odvar   zácpa   artróza   roztroušená   plísně   Avicena   zlomenin   pěstování   čaj   výroba   mateřské   zelenina   zápal   průjem   mrtvice   štítná   kontraindikace   nálev   slezina   hemoroid   tinktura   babské rady   fermentace   minut   kůra   chladné   strom   Váňa   sirup   děti   dna   akné   viry   studené   Janča   trávicí   Zentrich   ledvin   hlavy   postup   chřipka  

Počet stránek ve webu:

2391

(v počtu jsou i uložené zatím nezveřejněné stránky a stránky v poradně)