Bylinkářka Maria Treben životopis válka koncentrační tábor kdy se narodila kdy zemřelaRakouská bylinářka českého původu Maria Treben je skutečný fenomén a jako jeden z nejvýznamnějších průkopníků vědy o léčivých rostlinách si vYdObyla pevné místo v dějinách. V této výpravné práci podává cenné informace o svých čtyřiceti nejdůležitějších rostlinách a při tom učí, co vše je důležité o nich znát, jak je určovat, sbírat a sušit. Zavádí čtenáře svých několika knih do tajů správného používání a míchání bylin a vysvětluje způsoby přípravy bylinných čajů, tinktur, kaší, obkladů, koupelí, šťáv, mastí a olejů. Maria Treben není pouze jednou z mnoha bylinářek předávajících tradované poznatky a zkušenosti. K rostlinám měla zcela zvláštní přístup, který zahrnuje i spojení s nadsmyslovými zdroji. Přestože 26. července 1991 odešla do duchovního světa, dodnes působí zázraky. Zůstala v pravém slova smyslu medicinmankou, která nabízí léčivé byliny z Boží zahrady.


Účinky rostliny:

 

VIDEO O ŽIVOTĚ MARIE TREBEN ZDE.

 

ŽIVOTOPIS MARIE TREBEN:

Když se narodila

Maria Treben se narodila 27 září 1907 jako druhorozená dcera manželů Anny a Ignáce Gunzelových v Žatci v bývalých Sudetech. Její otec měl vlastní knihtiskárnu, matka byla ženou v domácnosti a věnovala se plně svým třem dcerám.

Dokud Maria chodila do školy, trávila každé prázdniny v rodině jednoho nadlesního. Na rozdíl od chmelařského města Žatce, kde byl život určován městským prostředím, cítila se u nadlesního a jeho manželky mnohem lépe a poznávala zde také přírodu ve všech jejích projevech. To velmi záhy rozvijelo její vnímavost vůči přírodě a rostlinám,  s nimiž se zvolna důvěrně seznamovala a které dovedla všechny pojmenovat. Zároveň ji podporovala i její matka, která byla velkou vyznavačkou Kneippova životního stylu, a dbala tak na to, aby své
děti vychovávala co nejzdravěji, když onemocnění léčila pokud možno domácími prostředky.

Když bylo Marii deset roků, poprvé na ni krutě dolehl osud. Rodina se musela smířit s těžkou ztrátou otce, který přišel o život při tragické nehodě. Maria, která svého otce velmi milovala, se s jeho předčasnou smrtí po celý život nedokázala zcela vyrovnat.

Stěhování do Prahy

Po dvou letech se celá rodina přestěhovala do Prahy, kde děvčata dokončila školní vzdělání. Maria navštěvovala lyceum a po jeho absolvování nalezla práci v redakci deníku Prager Tagblatt. Zanedlouho si jí všiml spisovatel Max Brod, který v Prager Tagblatt publikoval své příspěvky, a denně proto docházel do redakce. Na základě vzájemné sympatie Maria svolila a vedle svého zaměstnání pracovala také pro něj.

Čtrnáct let strávila v redakci tohoto deníku, kde se i v tomto čistě mužském světě dokázala prosadit. Jako mladé, pohledné děvče se stěží dovedla ubránit četným nabídkám k sňatku a návrhům, vnitřně však cítila, že toho pravého dosud nepotkala.

Setkání s budoucím manželem - ten nebo žádný jiný!

Maria byla horlivou návštěvnicí a abonentkou pražské opery. Jednoho dne potkala dobrého známého, který jí představil svého průvodce, mladého studenta pražské univerzity. Jakmile ho Maria spatřila, věděla: ten nebo žádný jiný!

Mladý student se jmenoval Ernst Gottfried Treben a se svými rodiči bydlel v Kaplici. Jeho otec byl školním radou, matka se starala o domácnost a byla blázen do koček. S rodinou bydlela také sestra jeho matky, teta Hedvika. Kaplice je malé šumavské městečko, které se nachází asi 30 km od hornorakouského města Freistadt.

Od té chvíle se Maria s Ernstem velmi často scházeli. Jelikož však byli oba značně zaměstnaní, Maria v redakci a Ernst při studiu na univerzitě, trvalo poměrně dlouho, než spolu šli k oltáři. Ernst vystudoval elektrotechniku a získal diplom. V roce 1935 našel práci u Hornorakouských elektrárenských závodů a. s. (OKA). Ernst začal postupně elektrifikovat celou Šumavu. To již bylo jeho postavení natolik pevné, aby mohl pomýšlet na to, že Marii představí svým rodičům.

V srpnu 1939 se konala svatba. Maria ukončila své zaměstnání v Prager Tagblatt, neboť Ernst měl u OKA dobré příjmy. Od té chvíle se Maria mohla plně věnovat své nové roli hospodyně. Pro ni to znamenalo rozloučit se s Prahou. Rodiče jejího muže měli v Kaplici nádherný, velký dům - dnes je v něm domov důchodců - ve kterém si v prvním patře a v podkroví mohli mladí manželé vybudovat své hnízdečko. K domu patřila také velká zahrada, přiléhající zadní stranou k Malši. Malše je řeka tvořící hranici mezi Rakouskem a českou republikou a vlévající se do Vltavy.

Samozřejmě že Ernst své snoubence v Praze podrobně vyprávěl o krásách Šumavy. Nade všechno tento kraj miloval a jeho líčení bylo náležitě nadšené. Maria si to všechno v živých obrazech představovala. A teď byla zvědavá, jestli to tam tak skutečně vypadá, a když pak v Kaplici žila, otevřel se jí ráj té nejkrásnější krajiny.

Válka

Vypukla druhá světová válka a v roce 1939 vtrhli do Sudet Němci. Ernst byl vzhledem ke své činnosti u OKA zařazen do kategorie "nezbytný", a dál tak elektrifikoval Šumavu. Maria občas pomáhala u jednoho sedláka, majitele velkého zemědělského statku u Hradišťského vrchu. Bylo třeba postarat se ve stáji o osm koní, čtyřicet krav a asi dvacet prasat. Kromě toho choval statkář také spoustu drůbeže (husy, slepice, kachny atd.). Maria pomáhala rovněž při jarním setí a častěji též při podzimní sklizni, a osvojila si tak různé znalosti týkající se zemědělství. Díky vítané rozmanitosti prací také snadněji snášela dlouhé měsíce svého těhotenství, než pak v říjnu roku 1942 spatřil světlo světa jejich jediný syn Kurt Dieter. Tehdy bylo jejich štěstí úplné, i přes strašlivé okolnosti světové války.

Jednoho dne, když byla zase na cestě s Kurtíkem sedícím ve sporťáčku, objevil se nízko letící bojový letoun a mířil přímo na ně. Marii se leknutím zastavilo srdce, pilot se však zřejmě nechystal začít po nich střílet. Tu náhle bylo slunce zatemněno táhnoucím mrakem a osvětlilo ho zezadu. Když Maria vzhlédla k obloze, spatřila nádherný zjev, který měl od základu změnit její život. Tvar mraku byl ještě zvýrazněn paprsky slunce, hrajícími kolem hlavy milostné Panny Marie. Zjevení se na ni, která strnula jako solný sloup, přívětivě usmívalo. Obraz se rozplynul; v tu chvíli si vzpomněla na slova muže, který jí v Praze věštil z ruky.  Uvědomila si, že ji skutečně ještě čekají těžké chvíle.

Těžké chvíle - nástup do koncentračního tábora

V roce 1945 obsadili Rusové jako okupační mocnost dům, rodina musela přes noc - vybavená jen tím nejnezbytnějším - opustit dům v ulici Grazncrově a byla ubytována v ulici Malšovské. Ernsta Češi zadrželi a uvěznili. V této přelomové době člověk jako sudetský Němec nevěděl, jestli bude muset opustit svou vlast, nebo ne. Jedné noci v listopadu 1945 k tomu pak došlo. Všichni krajané byli vyhnáni z domů, naloženi na otevřené nákladní vozy a začala jejich cesta. Kam, to nikdo nevěděl. Na osobu si směli vzít jen 15 kg zavazadel, tedy skutečně jen to naprosto nejnutnější.Cesta skončila po dvou dnech v Bavorsku, kde byla Maria s dítětem, se svou matkou a tchyní odvedena do tábora ve Wtilzburgu. Wtilzburg je stará římská pevnost stojící na výšině u bavorského Weillenburgu. V tomto táboře bylo v katastrofálních hygienických podmínkách nacpáno na minimálním prostoru mnoho vyhnanců z různých oblastí bývalých Sudet. Propuknutí nemocí a nákaz bylo proto jen otázkou času. Nezůstala jich ušetřena ani Maria a její dítě.

Oba onemocněli tyfem, který dospěl až do svého posledního stadia. Ani v sanitárním oddělení se jejich stav nelepšil. Táborový lékař však nechtěl, aby tato nedobrá situace pronikla navenek, a sám se ji snažil zvládnout i bez nezbytných léků. Maria byla v táboře velmi oblíbená pro svůj smysl pro humor a přátelskou povahu, a tak se samozřejmě brzy rozkřiklo, že se její stav nelepší. Doneslo se to mimo jiné i jednomu sudetoněmeckému lékaři, který byl mezi vyhnanci. Vyhledal ji, vyšetřil a vyčinil svému kolegovi, jak to, že ty dva nenechá převézt do nemocnice mimo koncentrační tábor. Za této situace se dostali do nemocnice ve Weillenburgu a zdejšímu vedoucímu lékaři dr. Schneiderovi vlastně vděčí za svůj život.

Marie Treben zachráněna vlaštovičníkem větším

Dr. Schneider řekl vrchní sestře, že Marii se dá pomoci jen šťávou z vlaštovičníku; i v nemocnici se totiž nedostávalo nezbytných léků. On sám ale nevěděl, kde vlaštovičník roste. Sestry to však věděly, nasbíraly vlaštovičníkové listy, vymačkaly z nich šťávu a v hrníčku čaje ji daly Marii vypít. Tuto směs dostávala dvakrát denně. Její stav se den ode dne zlepšoval. Také současně se objevivší zduření žlučníku a žloutenka ustupovaly. A zase to byly byliny, co Marii přineslo uzdravení. Až do svého úplného uzdravení strávila Maria v nemocnici šest měsíců. Vlastně měla být s matkou, tchyní a dítětem už dávno z Wtilzburgu přeložena. Nemoc však tohle všechno překazila, neboť Maria nebyla schopná převozu. Teď už ale cestovat mohla, a tak byla rodina ubytována ve vsi Nennslingenu. Je pochopitelné, že všichni společně nemohli být ubytováni v jednom domě, ale že matka a tchyně bydlely každá u jedné rodiny, zatímco Maria s Kurtem žili u jednoho sedláka v malé podkrovní komůrce, která patřila jeho synovi. Teprve v roce 1947 byl Ernst, Čechy zadržený a uvězněný v roce 1945, propuštěn. Opět se vrátil ke své práci v OKA a jako vedoucí okrsku měl na starost horní Miihlviertel. Služebnu měl v Lembachu. V malé vesničce jménem Witzersdorf našel útulný výměnek a mohl si tak k sobě do Rakouska přivézt která se v té době dosud nacházela v Bavorsku.

Ernst zatím zjistil, kde se Maria s rodinou nachází. Velmi často si psali, a tak není divu, že nadešel den, kdy mohl Ernst Marii opět sevřít v náručí. Jejich láska nedoznala žádné úhony a Marii za celou dobu jejich odloučení a vzájemného postrádání ani nepřišlo na mysl, aby se byť i jen podívala na jiného muže, natož aby toho svého podvedla.

Tak se rodina opět spojila a koncem roku 1947 našla v Rakousku nový domov. Witzersdorf je malá vesnička v horním Mtihlviertelu (nachází se v severní části Horních Rakous) a tenkrát v ní bylo sedm selských statků. Mtihlviertel je známý svou nádhernou kopcovitou krajinou, čistými řekami a potoky s železitou vodou, lesy, v nichž se mech rozprostírá jako zelený koberec, jezery, která se na tebe usmívají jako temně zelené oči, loukami a poli, táhnoucími se mezi jedlovými lesy, čistým ovzduším a obyvateli srostlými se svou půdou.

Pro Marii nebylo snadné sžít se jako domnělý vetřelec se svým novým okolím a jedině nádherná příroda byla pro ni zdrojem nové naděje a radosti ze života. Sedlák, kterému domek patřil, měl velký zemědělský statek. Byl to největší sedlák ve vsi. Během svého těhotenství v Kaplici nasbírala Maria u sedláka u Hradišťského vrchu náležité zkušenosti, a tak pro ni samozřejmě nebylo nijak obtížné být Witzersdorferovi - tak se tento sedlák jmenoval - k ruce. Po krůčcích si tak získávala důvěru zdejších starousedlíků. V tomto prostředí vyrůstal její syn Kurt. Mezi Witzersdorfem a Lembachem se údolím vinula říčka, nazývaná Daglesbach. Ten býval častým cílem Marie a jejího synka. Georg, Mariin synovec, s sebou jednoho dne přivedl domů nádherného ovčáckého psa, slyšícího na jméno (jak také jinak) Rolf. Rolf pocházel od jednoho celníka a byl vycvičený. Od té chvíle se stal Mariiným stálým průvodcem. Bohužel na Mariina synka poněkud žárlil, její náklonnost chtěl mít jenom pro sebe.

Když si spolu zase jednou ve třech - Maria, Kurt a Rolf - zašli k Daglesbachu, aby se vyšplouchali v jeho chladivém proudu, lehl si pes do stínu jilmu. Když se Kurt dosyta naobracel kamenů, nachytal raků a vydováděl ve vodě, rozhlížel se po nějaké nové zábavě. Nenapadlo ho nic lepšího než sekýrovat Rolfa. Maria uslyšela jeho zavrčení a hned nato vzteklé chňapnutí. Třikrát kousl, než ho Maria stačila zavoláním přivést k poslušnosti. To už ale bylo pozdě. Své dítě spatřila zalité krví. Nejvíc to odnesl nos. Navzdory šoku udělala Maria v tu chvíli tu jedinou správnou věc: vzala kapesník, namočila ho ve studené vodě a jako tlakový obklad ho Kurtovi přiložila na nos. Potom běželi co nejrychleji domů. Na radu selky, aby to zkusili s měsíčkovou mastí, si Maria obstarala sádlo a natrhala měsíčku, který rostl všude kolem domu. Po zhotovení měsíčkové masti jí Kurtovi pořádně potřela nos a převázala ho obvazem, který díky tomu, že byly prázdniny, mohl Kurt nosit i přes den. Recept na výrobu měsíčkové masti se také dozvěděla od selky. Jakmile mohl Kurt sundat obvaz, potírala mu Maria mastí několikrát denně jizvy. Do začátku školního roku bylo všechno opět v pořádku, zůstalo jen několik sotva patrných jizviček.

V roce 1948 si okupační mocnosti Rakousko územně rozdělily. Rusové obsadili oblast severně od Dunaje, Američané byli na jih od řeky. Protože měl Ernst služebnu v Lembachu, rodina se sem v roce 1951 přestěhovala. Byt nebyl nijak velký a obě matky bydlely jinde, Ernstova u jednoho zubního lékaře a jeho manželky a Mariina našla pokoj v domě  řeznického mistra.

Rodinu Trebenových však čekalo další stěhování, neboť OKA povolalo Ernsta jako okrskového vedoucího do Grieskirchenu, malého městečka v Horních Rakousích. Ke stěhování došlo v roce 1953 a Trebenovi se usadili v Nádražní ulici (Bahnhofstrasse) č. 23. Ani zde bohužel nebylo možné ubytovat celou rodinu v jednom bytě. Maria i tady velmi rychle navázala kontakt s různými lidmi z Grieskirchenu a okolí.

V kruhu přátel se povídalo o rozličných věcech, mimo jiné také o domácích lécích, jejich účincích na onemocnění, a brzy se rozkřiklo, že Maria se velmi dobře vyzná v léčivých bylinách. A tak vlastně nikoho nepřekvapí, že od jedné známé dostala Maria do rukou opis starého rukopisu o švédských kapkách. Autorem rukopisu byl švédský lékař dr. Samst a rukopis obsahoval recept na přípravu bylinného extraktu, zvaného též elixír života.

Maria si opis s velkým nadšením přečetla a okamžitě se pokusila obstarat si potřebné byliny. Jen jediná lékárna ve Vídni je ale měla skladem. Maria si je objednala, a jakmile přišly, začala je používat podle popisu uvedeného v rukopisu. Později se tyto byliny daly sehnat také v jedné linecké lékárně a díky stoupající poptávce a ústní propagandě postižených lidí je pak do svého sortimentu zařadilo mnoho lékáren, drogerií a zdravotnických zařízení.

I dnes, po její smrti, si její syn a vnoučata těchto kapek nesmírně cení a chovají je v úctě.

Mariina matka zemřela na Hromnice roku 1961. Vzhledem k časné smrti svého otce byla Maria s matkou vnitřně velmi těsně spjatá. Maria vždycky měla pocit, že slyší vnitřní hlas, který jí dodává odvahu, aby lidem doporučovala léčivé byliny. Toto odhodlání ještě posililo její setkání s velkým biologem Richardem Willfortem v roce 1961. Toto setkání dalo jejímu životu nečekaný obrat. Maria byla sice již od svého mládí důvěrně obeznámená s přírodou a jejími rostlinami, avšak teprve setkání s Willfortem jí otevřelo oči pro účinnost rostlin, které znala. Na dlouhých procházkách, kdy spolu ti dva živě rozmlouvali, probouzel Willfort její zájem o léčivé byliny a předával jí své rozsáhlé znalosti.

Začala si vyměňovat zkušenosti se starými lidmi z venkova, četla staré bylináře a zvolna si tak osvojovala vědění o léčivých bylinách. Zkoušela staré recepty, začala sbírat byliny pro domácí potřebu, zhotovovala své první esence a poznávala účinky léčivých bylin.

Poslední stěhování - Grieskirchen

Po dostavbě Hornorakouských elektrárenských závodů (OKA), okrskového vedení Grieskirchen, se rodina přestěhovala do Trattnachtalstrasse 40, do služebního bytu OKA. Po dlouholetém obývání tohoto bytu se Maria s Ernstem rozhodli postavit si vlastní dům. Ernst pořídil pozemek na vrchu Kalvárii, jedné městské části Grieskirchenu, a polovinu daroval nic netušící Marii k výročí svatby. Nyní začala usilovná práce. Stavba domu trvala čtyři roky. času měli dost. Přes svůj pokročilý věk, oběma bylo již šedesát, pracovali na stavbě s velkým zapálením. K poslednímu stěhování rodiny po jejím vyhnání z vlasti došlo v roce 1972 do nového domu. Dům byl tak velký, že v něm bylo dost místa i pro Mariinu tchyni.

Faráž Kneipp jí byl vzorem

Když Ernst odešel na zasloužený odpočinek, plně se věnoval Mariinu koníčku. Jelikož byla Mariina matka, jak již bylo zmíněno, velkou vyznavačkou Kneippova učení, poohlížela se i Maria po vhodných lázních, kde by se prováděly procedury podle faráře Kneippa. Tak se v roce 1971 poprvé dostala do lázní Bad Muhllacken. Jelikož všichni lázeňští hosté byli nadšení kneippovci, přemluvila sestra Engelberta Marii, která své fundované znalosti o léčivých bylinách dávala k lepšímu při hovorech u stolu, aby přece jen udělala v malém kroužku posluchačů přednášku. Maria váhavě svolila, aniž by tušila, co všechno na ni ještě čeká. Lázeňský sál byl zaplněný do posledního místečka. Její první přednáška měla velký úspěch. Během svého lázeňského pobytu v Bad Muhllackenu se seznámila s jedním duchovním, který ji přemluvil, aby ze svých znalostí o bylinách a jejich použití přispívala do církevního čtvrtletníku Ringelblume (Měsíček). Bylo to tedy duchovenstvo, kdo četl první Mariiny písemné stati zabývající se bylinami.

Marie se stává slavnou - telefonáty, dopisy a první kniha

Na základě těchto publikací se množily telefonáty a dopisy. Maria dostávala pozvání na přednášky z celého Rakouska. A tak cestovala křížem krážem rakouskými spolkovými zeměmi. Počet posluchačů přednášku od přednášky neustále narůstal, přednášky se setkávaly s velkým zájmem obyvatelstva. Někteří lidé si je nahrávali na magnetofon. Jednu takovou nahrávku přednášky konané v roce 1976 ve vzdělávacím středisku v Sankt Polten náhodou vyslechl pan farář Rauscher. Byl předsedou "Spolku přátel léčivých bylin" se sídlem v Karisteinu nad Dyjí. Okamžitě se snažil navázat s Marií kontakt. Vytrvale na ni naléhal, aby své znalosti sepsala a lidé tak mohli nejen navštěvovat její přednášky, ale aby dostali do rukou i něco na papíře. Sám si sestavil jednoduchou složku, v níž by si každý mohl vyhledat, co potřebuje. Maria se tomu zpočátku bránila, když ale na přednáškách pocítila hlad posluchačů po vědomostech, svolila. Ještě téhož roku vyšla složka nazvaná "Zdraví z Boží lékárny". Shrnovala Mariiny poznatky týkající se samotných léčivých bylin a obsahovala doporučení pro různé neduhy a nemoci, jak si od nich odpomoci použitím léčivých bylin.

Vydání této první složky se ujalo nakladatelství Ennsthaler ve Steyru. Po náhlé smrti faráře Rauschera, který přišel o život při tragické dopravní nehodě, uzavřelo nakladatelství Ennsthaler s Marií smlouvu.

Přednášení o bylinách - sály byly plné k prasknutí

Poté už tato složka nebyla znovu vydána a nakladatelství Ennsthaler vydalo pod tímtéž názvem nově koncipované dílo. V roce 1977 následovalo první pozvání do zahraničí.
Maria nejprve sjezdila Spolkovou republiku Německo, později také Švýcarsko. Přednášky, za které si nikdy nebrala honorář, bývaly do posledního místa obsazené. Sály často zaplnilo až na tři tisíce lidí. Ti, na které se nedostalo místo, stáli na chodbách, aby slyšeli její slova. Občas pořadatelé nainstalovali i obrazovky, aby ji všichni mohli vidět. Maria měla také okruh stálých posluchačů, kteří jezdili na všechny její přednášky. Po přednáškách, které obvykle trvaly dvě hodiny a které ji velmi vyčerpávaly, svlažila svá víčka a uši švédskými kapkami.

To ji natolik osvěžilo, že se její tělo i duch opět probudily k životu a ona pak často až dlouho do noci seděla s malým houfem svých hostitelů a vyznavačů a diskutovala.
Díky své bohaté přednáškové činnosti a prodeji knížky Zdraví z Boží lékárny dostávala poštu z celého světa. Mnoho zoufajících si lidí ji písemně prosilo o radu. Ve svých odpovědích však mohla jen odkazovat na svou knihu, která obsahovala celé její vědění. Mnoha lidem se bohužel nedostávalo samostatnosti, aby se v této velmi dobře vystavěné a členěné knize zorientovali.

Na druhé straně se však našli i takoví, kteří její knihu důkladně prostudovali,  řídili se jejími radami a dokázali díky tomu vyléčit často i nemoci svých blízkých, kteří už neměli žádnou naději. Z této pošty měla samozřejmě obzvláště radost. Zjišťovala totiž, že její dílo je v dnešní době velkou oporou lidem, kteří jsou téměř neustále vystaveni stresu. Vždyť ne každý si udělá čas na to, aby studoval, který lék pomáhá na kterou nemoc, pracně sbíral nebo někde sháněl byliny, zpracovával je a účinně používal. Lidé dnes raději sáhnout po medikamentech, jejichž používání je mnohem jednodušší. Avšak jen u bylin můžeme s jistotou tvrdit: "Když nepomůžou, tak aspoň neuškodí."

Druhá kniha - Léčebné úspěchy Marie Treben

Všechny tyto dopisy Maria pečlivě shromažďovala a třídila podle data.  Z těchto dopisů pak vznikla kniha Léčebné úspěchy Marie Treben. Přes všechny své léčitelské znalosti však nikdy nezapomínala na školskou medicínu. Vždycky to byl lékař, kdo musel stanovit diagnózu. Každého na to také odkazovala. Do žádných experimentů se nepouštěla. Každé použití bylin, prováděné současně s jinou terapií, mělo být pokud možno probráno s ošetřujícím lékařem. Takový byl její názor.

Maria žila především podle zásady: Co dělá radost, nechť je zdrojem radosti. Tak tomu bylo i tehdy, když Maria u jedné velmi dobré známé objevila obrázek Panny Marie. Resi, jak se její známá jmenovala, vyklízela půdu, protože ten den byla v Linci zrovna železná neděle. Maria se u ní náhodou právě toho dne zastavila. Důkladně si ten zaprášený kousek plátna prohlédla, utřela ho vlhkým kapesníkem a objevil se obrázek Panny Marie. Maria se zeptala, jestli je nutné vyhodit tenhle nádherný kousek do odpadu. Resi na to, že se už dlouho povaluje na půdě a že je ráda, že se ho konečně zbaví. Maria ale nedala jinak, než že si obrázek odnese domů. Když přišla domů, odnesla ho k odborníkovi a nechala si ho ocenit a restaurovat. Byl to člověk z okruhu Mariiných známých, milovník starožitností všeho druhu, a tak jí pro obrázek Panny Marie sehnal vhodný rám. Když teď byla odstraněna letitá vrstva prachu a obrázek opatřen vhodným rámem, ukázalo se jeho jedinečné vyzařování. Každý, kdo ho viděl, ho obdivoval a Maria pyšně vyprávěla jeho historii každému, kdo ji chtěl slyšet.

Mariina a Ernstova ložnice byla pro něj tím pravým místem. Jaká jen síla vycházela z tohoto obrazu! Od zjevení v Kaplici, které Marii velmi dojalo, se cítila spojená s Pannou Marií. Od chvíle, kdy zachránila svatý obrázek před zničením, vnímala, že jí něco úžasného dává křídla. Bylo to jako vnitřní hlas, který ji nabádal, aby pomáhala lidem na jejich cestě ke znovuobjevení přírody. Aby pomáhala obrátit pohled lidí, kteří jako by vlivem prostředí měli zastřený zrak, k věcem, jež už nebyli s to vnímat.

Přednášení v Americe

Maria se tedy ještě důkladněji věnovala poznáváni bylin, četla hromady starých spisů a žila již jen pro ně. N a jednom ze svých přednáškových turné po Německu se seznámila s  jedním lékárníkem. Ten jí byl nadšen a často přijížděl do Grieskirchenu na návštěvu. Brával s sebou i svou šarmantní choť a přesvědčoval Marii, aby s ním letěla do Ameriky a svými vědomostmi tam potěšila lidi.

Dne 3. října 1984 odlétla Marie, doprovázená synem a snachou za velkou louži louži. Dostalo se jí přijetí, o jakém se jí nezdálo ani v těch nejodvážnějších snech. Vždyť neuměla anglicky ani slovo. A přesto byla přijata se srdečností, jaké není rovno. Kolikrát si jen s někým potřásla rukou, všude visely plakáty, na kterých stálo "Welcome to America, Maria  Treben".

Pouhý den měla na aklimatizaci, a už měla první přednášku v jednom rakouském klubu. Byl to obrovský úspěch. Nejenže byl sál přeplněný, ale mohla také přednášet ve své mateřštině, protože jí všichni rozuměli. Pro Marii bylo zadostiučiněním vidět a cítit, jak se jí srdce těchto lidí otevírají. Byli jí úplně okouzlení. Bohužel většina z nich neznala vůbec žádné byliny. Její syn Kurt tak měl za úkol promítat při jejím výkladu diapozitivy uváděných rostlin.

Maria přednášela porůznu až do roku 1987. Především ji to často táhlo do domu Sanitas u Rohrbachu v Miihlviertelu, kde měla spoustu milých známých a kde se navíc výtečně vegetariánsky vařilo.

Až do pokročilého stáří chodívali Maria s Ernstem dvě hodiny každý den na procházku. Autem si zajeli na svá známá místečka a podle ročního období sbírali byliny, které pak Ernst na zahradě nasekal a zanesl na půdu usušit. Když na ni člověk vystoupal, obklopila ho nádherná vůně. Na silném papíru byly jednotlivé druhy hezky čistě rozložené a Ernst je často obracel. Sušil se tu řebříček, kontryhel, heřmánek, přeslička, jitrocel, kopřiva, rozrazil, vrbovka malokvětá, třezalka, měsíček, mateřídouška, jmelí, svízel a sléz. Jelikož by se nasbírané a nasekané byliny neměly nikdy sušit na slunci, byla půda tím správným místem k sušení. Usušené byliny se naplnily do papíroyých sáčků, aby udělaly místo novým rostlinám.

Smrt jejího manžela ji zničila

Po životě plném lásky, harmonie a vzájemného porozumění na Marii v roce 1988 velmi těžce dolehla nečekaná smrt jejího muže. Ona, která nikdy neměla daleko k smíchu a která ostatní obšťastňovala svou nakažlivou radostí, už od té doby jako by neměla tu pravou chuť do života. Její životní partner jí chyběl na každém kroku. Proto také jen zřídka opouštěla dům a ani její pravnučka, která se mezitím narodila, nedokázala zaplašit chmury, které ji provázely ve dne v noci.

Ernst Treben zemřel 22. července 1988, jeho manželka Maria ho následovala téměř ve stejný den - 26. července 1991- o tři roky později. Její skon znamenal pro rodinu velkou ránu. S rodinou truchlili všichni, kterým Syými obsáhlými znalostmi nesmírně pomohla. Protože si jako "lékárnice Boží" získala jméno po celém světě, byla odpovídající i reakce rozhlasu a tisku.

Byla to neobyčejná žena.

 

Zdroj textu: Moje léčivé rostliny - Maria Treben, Wolf-Dieter Storl