Vlaštovičník jedovatý toxicita nebezpečí léčba nemocíVlaštovičník větší (latinsky Chelidonium majus) je přinejmenším kontroverzní bylina. I pro mě. Proč? Když jsem v devadesátých letech začínal s bylinářstvím, vyhýbal jsem se mu a jeho žlutooranžovému mléku jako čert kříži jako "zabijákovi". Až povídání od Zentricha a hlavně vyjádření MUDr. Václava Štefana Čermáka mě uklidnilo a začal jsem ho brát zase jako kamaráda (tím spíš, že mi roste už mnoho let u domu). Mezi zajímavosti patří, že právě vlaštovičník větší známé rakouské bylinkářce Marii Treben pomohl při závažném onemocnění v uprchlickém táboře v období války. Maria Treben prý říkávala, že jí vlaštovičník zachránil život. A jak je to doopravdy? Je léčivý? Podku ano, jak ho dávkovat, abyste si neublížili? O dávkování "to celé" vlastně je.


Účinky rostliny:

Zjednodušeně lze říci, ano, vlaštovičník je jedovatý (jedovaté látky se nazývají chelidonin a homochelidonin), ale jen ve velkém množství. V naší přírodě máme výrazně jedovatější rostliny (např. ocún, oměj, vraní oko, koniklec ad.), které skýtají opravdové nebezpečí a mohou ohrozit náš život.

"Homeopatické" dávkování vlaštovičníku není nebezpečné. Za přiměřenou dávku u dospělého (děti, těhotné a kojící ženy vlaštovičník neužívají) považujeme asi 3-5 kapek vlaštovičníkové šťávy rozpuštěné ve 300 ml vody nebo jiného bylinného čaje. Bylina sama o sobě je hořká, takže dává najevo, že její přímá konzumace není vhodná (myslím si, že krávy, koně či třeba králíci by se mu spíše vyhnuli).

Zajímavostí je, že bylo měřením zjištěno, že čím je šťáva vlaštovičníku více do oranžova, tím je účinnější (a je pak ke zvážení redukce dávkování).

Na okraj podotýkám, že mi vlaštovičník roste u domu, takže se s ním setkávám denně. Dělávám z něj domácí vlaštovičníkovou tinkturu - recept zde.

 

Velmi mnoho nám řekne kniha Rady bylináře Zentricha od Josefa Antonína Zentricha z roku 2004:

Dodnes vzpomínám, jak jsem se seznámil se skvělým znalcem fytoterapie, dnes bohužel již nežijícím MUDr. Václavem Štefanem Čermákem. Začátkem 80. let vyšla tak trochu partyzánsky v péči TJ Geofysika Brno moje prvotina "Byliny v prevenci". Jedna z mých "obdivovatelek" tehdy již téměř devadesátiletá paní Jaroslava Štraussová tuto knížku věnovala svému dobrému známému, kterým byl právě dr. Čermák. A poslala mi jeho dopis, který dostala v odpověď, s tím, abych se mu ozval:

" ... konečně jedna dobrá knížka o bylinách" - psal dr. Čermák, " ... jen škoda, že ten pan Zentrich je taky posera ... !" Přirozeně jsem byl poněkud na rozpacích, co panu doktorovi napsat, a tak jsem začal dotazem, proč jsem tedy jako posera ... A zde cituji odpověď:
"Milej pane, soudruh docent ten a ten (dr. Čermák uvedl konkrétní jméno slovutného bratislavského, hojně publikujícího učence) může napsat  o vlaštovičníku, že je prudce jedovatej a nebezpečnej, protože je předpoklad, že ho nikdy neviděl, leda snad v učebnici, kterou napsal stejnej pitomec, jako je on sám.
Ale vy, pane, ste bylinář, a tak byste měl vědět, že to s tou toxicitou zdaleka není tak prudký, jak uváděj soudruzi docenti. Měli by to někdy sami zkusit a nejen opisovat pitomosti jeden od druhýho, ale k tomu si oni netroufnou; u zelenýho stolu je to jednodušší. Já jsem užíval vlaštovičník v dávkách, o kterých by si soudruzi docenti mysleli, že sou nejmíň smrtelný nebo ještě něco horšího - ale tak to v životě chodí- teorie se často s praxí diametrálně rozchází...
"

Je jasné, že sdělení dr. Čermáka je částečně alegorické a nelze je brát doslova, protože vlaštovičník jedovaté alkaloidy skutečně obsahuje. Při odborné a střízlivé aplikaci se ho však opravdu nemusíme bát. Ostatně i některé oficiální prameny uvádějí, že za jedovatost čerstvé rostliny nejsou zodpovědné ani tak alkaloidy, jako jedovatá  pryskyřičná látka, která se sušením víceméně rozkládá, a proto toxicita sušené drogy výrazně klesá!

Přední německý odborník dr. med. Rudolph Fritz Weiss uvádí, že účinek vlaštovičníku není konstantní. Účinnost klesá s dobou skladování a po dvou letech je zapotřebí sušenou drogu pokládat za málo účinnou. Při výrobě extraktů je zásadně zapotřebí vycházet z čerstvé byliny, nikoli ze sušené drogy. Ostatně ne nadarmo se za nejúčinnější  lékovou formu dlouho pokládala tzv. Rademacherova tinktura připravená metodou: 1 kapka vlaštovičníkové šťávy na 1 kapku 85% etanolu (lékárenský "spiritus concentratus").
Ale ani u čerstvé byliny není účinnost stále stejná. Nejvyšší účinnost vykazuje jarní vlaštovičník, sbíraný do dne letního slunovratu. Pak účinnost zvolna klesá a byliny trhané po podzimní rovnodennosti mají již minimální účinnost.

V nedávné době opět vzrostl zájem o vlaštovičník, zřejmě v souvislosti s přípravkem Ukrain, který vyvinuli a patentovali rakouští autoři a který je určen pro experimentální léčbu nádorových onemocnění. Přípravek obsahuje extrakt vlaštovičníkových alkaloidů konjugovaných s kyselinou thiofosforečnou a vyznačuje se výraznou imunostimulační aktivitou. Hlavními obsahovými látkami vlaštovičníku jsou bezesporu alkaloidy. V době, kdy jsme s ing Jiřím Jančou, CSc. připravovali podklady pro náš velký Herbář, jich bylo známo 21, aktuálně je jich už popsáno 36. Obsah alkaloidů v na tě volně rostoucích rostlin kolísá od 0,175 do 1,185 % a u rostlin pěstovaných od 0,370 do 0,845 %. V kořenech je obsah alkaloidů vyšší a pohybuje se mezi 0,5 až 3,0 %.

Za hlavní alkaloid byl většinou pokládám chelidonin v nati a chelidonin, sanguinarin a chelerythrin v kořenech. Novější výzkumy však prokazují, že v nati se nachází především alkaloid koptisin, v kořeni pak chelidonin, koptisin, sanguinarin, berberin a chelerythrin.

Jestliže spaříme 1 g čerstvé natě 200 ml vroucí vody a 10 minut vyluhujeme, získáme thé obsahující asi 0,7 mg chelidoninu a 1,3 mg kopistinu, zatímco obsah ostatních alkaloidů je velmi nízký, až neměřitelný.

Nejcennější je z vlaštovičníku jeho oranžová šťáva vyskytující se v celé bylině. Staří alchymisté si této byliny velmi vážili, tvrdíce, že v sobě obsahuje sílu všech čtyř živlů - ohně, země, vody a vzduchu ve stejném poměru.

Šťáva je vysoce hodnotná, má tendenci usazovat se u dna nádoby, lze ji konzervovat i za studena, bez přísad. Podívejme se nyní na několik zkušeností MUDr. Václava Štefana Čermáka:

Kvašený vlaštovičník (MUDr. Václav Štefan Čermák):

Pokud možno na jaře nebo v časném létě vykopeme rostlinu i s kořenem. Rychle ji omyjeme čerstvou studenou vodou a vylisujeme z ní (třeba i mletím) šťávu. Získanou tekutinu přefiltrujeme přes dvě vrstvy mulu do skleněné nádoby, tuto přikryjeme dvěma vrstvami celofánu a upevníme gumičkou. Úplný hermetický uzávěr není vhodný. Sklenici ponecháme v pokojových podmínkách. Šťáva začne brzy kvasit, což se projeví pěnou a unikáním plynů kolem uzávěru. Za 7-8 dní je proces kvašení ukončen, nádobu můžeme otevřít, přičemž uniká čpavý plyn. Dole zůstane usazen chlorofyl, nad ním je vlastní šťáva. Tu 3 X přefiltrujeme a po každé filtraci ji necháme 24 hodin ustát. Tekutinu pak přechováváme v chladničce, kde vydrží dosti dlouho.

Hustý usazený chlorofyl rozlijeme na talířky a usušíme na slunci. Vyschlou vrstvu seškrábeme, dosušíme umělým teplem kolem 35° C a utřeme v třecí misce na prášek, který smícháme s dalšími ingrediencemi takto:

  • 65 % vlaštovičnfkového prášku (v krajním případě lze náhradně použít práškovanou nať)
  • 25% práškované natě máty peprné
  • 10% práškovaného kořene kopytníku evropského (Asarum europaeum).  Takto připravené léčivo má širokou škálu použití.

Zevně:

  • mazání při ekzému, svěděni kůže, plísni, furunkulóze, na ošetření spálenin, poleptané pokožky, na omrzliny, opařeniny, zánět mléčné žlázy; podporuje též hojení sliznic a lze jím ošetřovat i povrchově dostupné nádorky; mazání připravujeme rozmícháním prášku v tukovém médiu. Může jím být čisté vepřové sádlo, tzv. prostá mast z lékárny (ungentum simplex, tj. zušlechtěné sádlo) nebo potravinářský olej, nejlépe arašídový nebo olivový, náhradně s lunečnicový;
  • šňupání prášku, případně vkapávání očním kapátkem roztoku prášku v destilované vodě v poměru 1:1,5-2 do nosu léčí ztrátu čichu, chronickou rýmu a různá porušení nosní sliznice;
  • roztok v destilované vodě v poměru 1:10 léčí mnohé oční neduhy od zánětu spojivek až po šedý zákal;

 

Vnitřně:

  • léčí zánět žaludku, žaludeční a dvanáctníkové vředy,
  • léčí jaterní choroby, včetně žloutenky nejrůznějšího původu, s výjimkou žloutenky obstrukční vzniklé zaklíněním kaménků ve žlučovodu,
  • příznivě ovlivňuje cukrovku 2. typu (diabetes mellitus 2),
  • posiluje srdce,
  • snižuje krevní tlak,
  • má účinky antisklerotické,
  • příznivě ovlivňuje léčbu střevních chorob;

v této indikaci lze s výhodou použít též tzv. miniklyzmata, kdy po stolici aplikujeme balónkem 100-125 ml roztoku 1:10 až 1:15 v destilované vodě - napřed vyzkoušíme roztok méně koncentrovaný a teprve když je vše v pořádku, přistoupíme příště k roztoku koncentrovanějšímu.

Dávkování:

Zevně aplikujeme mazání nebo vodný roztok 1:10 až 1:15 2x denně. Vnitřně podáváme prášek v dávce od "na špičku nože" až po "na špičku kulatého nože". Začínáme malou dávkou, kterou můžeme postupně zvyšovat. Maximální jednotlivá dávka prášku činí 1 mocca lžičku. Podáváme zpravidla 3-4x denně.

Dr. Čermák používal vlaštovičník i ve specifickém receptu, kterým léčil některé leukémie, agranulocytózu, Hodgkinovu nemoc apod:

  • kořen rdesna hadího 4 díly
  • kořen (náhradně nať) vlaštovičníku 4 díly
  • nať zemědýmu 3 díly

Z této směsi (pokud možno čerstvých rostlin) připravoval dr. Čermák desetidenním vyluhováním v poměru 1:5 v 65% etanolu (lékárenský "spiritus dilutus") tinkturu, kterou doporučoval podávat v denní dávce průměrně 1/2 kapky na 1 kg tělesné hmotnosti a den, rozděleno na tři až čtyři dílčí dávky.