Kvetoucí fialky pozná každé malé dítě a lidová moudrost v tom má jasno: když voní, je to fialka vonná, a ta co nevoní, je fialka psí. Ve skutečnosti u nás ale roste množství různých velmi podobných druhů violek a jejich rozeznávání není zrovna jednoduché. Budeme-li se teď bavit pouze o těch modrých či fialových violkách („fialkách“, nikoli tedy „maceškách“), je třeba zaměřit se především na následující znaky:
Účinky rostliny:
- zda má nebo nemá květonosnou lodyhu (květy vyrůstají buď na znatelném stonku, nebo jakoby od země, z oddenkové hlavy)
- tvorba výběžků (lidově řečeno, rozrůstá se vegetativně pomocí šlahounů jako třeba zahradní jahody, nebo takové šlahouny netvoří)
- tvar a velikost palistů (většinou trojúhelníkovité útvary kryjící spodek řapíku jednotlivých listů) a listů
- barva a tvar ostruhy (špičatý útvar na květu, vybíhající dozadu)
Jak vypadá skutečná violka vonná neboli latinsky Viola odorata:
- nemá květonosnou lodyhu
- tvoří krátké i velmi dlouhé výběžky (zakořeňující šlahouny s novými rostlinkami)
- palisty má obvykle široce trojúhelníkovité, se zuby nebo třásněmi zakončenými hnědou či rezavou žlázkou (někdy vidět i pouhým okem, ale lépe pod pořádnou lupou), listy jsou obvykle na vrcholu okrouhlé nebo velmi tupě špičaté, zhruba stejně dlouhé jako široké, nebo i širší
- květy mají na bázi bílou skvrnu; mohou být fialové, případněi bílé, jejich ostruha je ale vždy fialová nebo alespoň nafialovělá. A samozřejmě většinou silně voní.
Co do místa výskytu je violka vonná u nás zdomácnělý nepůvodní druh, a jako takový miluje blízkost člověka: najdeme ji tedy v zahradách, opuštěných sadech, lesoparcích, sídelních křovinách a podobně; jen málokde roste opravdu ve volné přírodě. A aby to nebylo tak úplně jednoduché, kříží se někdy s jinými druhy.