Jsme na facebooku, 
Pavel Váňa je asi můj nejoblíbenější český bylinář. Nikdy jsem ho sice nepoznal osobně, znám ho jen z nahrávek v rádiu, televizi a mám pročtené jeho knihy, ale svým přístupem k lidem, lidskostí a laskavostí si mne získal. Vážím si ho jako člověka a nic se na tom již nezmění. 3.6.2022 tomu bude 10 let, kdy Pavel Váňa zemřel. Dnes bych na něj rád zavzpoínal a to slovy Jiřího Kuchaře (kniha Léčitelé, jasnovidci a mágové).
Účinky rostliny:
PAVEL VÁŇA - NEJSLAVNĚJŠÍ ČESKÝ POŠŤÁK
Roky před jeho odchodem jsem mu aspoň třikrát týdně volal, protože jsem fotografoval léčivé byliny pro knihu o jejich sběru, již jsme chystali. Na tu už nedojde, a tak v tom pokračuji s Vláďou Vytáskem.
Bylo to skoro vždycky stejné:
"Hele, Pavle, kvete to domodra ..."
"Kolik má okvětních plátků?" zeptal se, anebo byl zvědavý na nějaký jiný detail. Pak mi řekl název a rovnou taky, na co je.
Poprvé jsme se potkali na natáčení Receptáře s léčiteli v prosinci 1991. Přemek Podlaha byl příznivec léčivých bylin a Pavel Váňa v oblíbeném pořadu tehdy nemohl chybět, stejně jako Jiří Janča a Valdemar Grešík.
Nerad bych se někoho dotkl. Poznal jsem řadu lidí, co se považovali za znalce bylin; během práce na sedmidílném Herbáři léčivých rostlin z mnoha stran třeba Josefa Zentricha. Ale Pavel byl jenom jeden. Časy, kdy začínal - a z tohoto oboru nekoukaly žádné peníze, které tehdy ještě ani nebyly ,,kritériem úspěchu", za což je dnes mnoho lidí považuje - a éra nadšených lidi, kteří se do rozsáhlého oboru léčivých bylin pouštěli a motivovala je láska k přírodě a lidem, už nejsou a nebudou, protože dnešní doba dostala ryze ekonomický náboj.
Později jsem se na to zeptal Valdemara Grešíka, znalce léčivých rostlin nad jiné, jak jsem mnohokrát zjistil. Podle něj byl Pavel Váňa poslední český bylinář staré školy, který "měl byliny v paži". Tenhle citát je můj; on to řekl tak, že dokázal byliny předepsat každému na míru, podle toho, jaké kdo potřeboval. Dokázal se doslova vcítit do jejich účinků a individuálního působení.
Pavel Váňa byl fenomén, na něhož pojem lidový léčitel, v jeho případě bylinář Pavel, pasoval dokonale. Nebydlel sice jako Josef Prouza, se kterým se dobře znal, ve venkovské chaloupce, ale v řadovém domku v Novém Bydžově, ovšem zahradu za ním měl moc pěknou. Na jeho nejen bylinářské lidovosti bylo něco ze starých časů, co se v dnešní době už moc nevidí: vedle opravdu vřelé lidskosti i upřímnost a radost z toho pomáhat lidem, něco jim sdělit. Cítil to z něj každý, kdo ho navštívil doma nebo přišel na některou z jeho přednášek, kterých měl stovky. Na svoje náklady třeba jezdil do Prahy do Krakovské ulice do Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky, kde pravidelně a rád za symbolický honorář přednášel.
Léčivé rostliny nejen dokonale znal, ale navíc je v přírodě poznal. A to u bylinářů překvapivě není běžné, jak se mnoho lidí domnívá. Také je sbíral a sušil, což u některých bylinářů kupodivu ani tehdy nebylo - a dnes také není - vůbec obvyklé. V garáži neměl auto; to stálo před domem. Byl v ní příruční sklad bylin a jeho malá poradenská místnost, v níž visel velký obraz Panny Marie.
Když jsme se potkali poprvé, byl už slavný. A plným právem. Jeho Rady bylináře Pavla byly v té době legendární a on sám byl skutečně excelentní znalec, kterého si zval do médií kdekdo. A když později vydal opravdu jedinečnou publikaci Léčivé houby podle bylináře Pavla, představil se jako vynikající znalec dalších prostředků, které příroda nabízí.
Narodil se v pražských Holešovicích a do Nového Bydžova, kde celý svůj bylinářský život působil, se přiženil. Jednou jsem se ho osmělil zeptat, z čeho má ty zvláštní skvrny pod očima. "Když jsem byl na vojně," líčil mi, "seděli jsme u ohně a někdo do něj hodil dělobuch. Nějakou dobu jsem vůbec neviděl. Jako památka mi zůstalo tohle. Někdy, třeba v noci, nebo když se nad ránem probouzím, se mi tenhle strašný zážitek vrací."
Až do penze zůstal pošťákem a služební výjezdy na venkovské doručovací štace prokládal hojnými zastávkami v přírodě. Tahle svoboda poznání byla hlavní důvod, proč svoje povolání až do důchodu neopustil.
Kromě toho často jezdil do rodné chalupy svojí matky, která pocházela ze Sudet, od Hřenska, takže se vyznal i ve specifice léčivých rostlin Krušnohoří.
Po prvním setkání jsme společně začali připravovat výpravnou publikaci Průvodce bylináře Pavla celým rokem. Ve svých textech a poznámkách k ní byl strhující. Měl úžasné postřehy o tom, proč a jak určitá bylina patří ke konkrétnímu ročnímu období, a dobře také věděl proč. Když začal psát knihu Léčení zvířat podle bylináře Pavla, vyprávěl mi, jak léčil koně, kterému připravil odvar z omanu pravého. Nemocné zvíře od něj tento mimořádně nedobrý, trpký a hořký nápoj pilo bez odmlouvání, protože z léčitele cítilo, že mu pomůže. A to se také stalo.
Pavel Váňa nebyl "pouhý lidový léčitel", ale také absolvent studia léčivých rostlin v Hradci Králové a konzultant řady vysokoškolských kapacit. Vždy byl nesmírně ochotný a spolehlivý. Zažil jsem ho při desítkách přednášek. Byl schopný jezdit po celé republice, poslední jaro jeho života jsem ho potkal dokonce až v Třinci. Pokaždé mě udivil něčím novým. Podobné to bylo i s jeho knihami, protože nebyl opisovač, ale čerpal ze svojí praxe, trvající přes třicet let. Právě díky ní ho lidé vyhledávali jako pojem, jako bylináře Pavla. Zažil jsem ho při procházkách pražskou Botanickou zahradou Na Slupi, které jsme s ním a se čtenáři měsíčníku Regenerace pořádali. Nejvíc si vzpomínám na poslední, kdy už byl velmi nemocný. Jeho výklad byl strhující, znalost bylin obdivuhodná a nasazení přes nemoc neuvěřitelné.
Když vznikala nějaká jeho nová kniha, scházeli jsme se většinou v Poděbradech, na půli cesty, jak mi navrhl. Jednou mě vzal k řece a ukazoval mi, kde se tam nejlépe sbírá kořen puškvorce. Potom mi o něm dal přednášku a v ní jen tak mezi řečí zmínil, že to "má od Jindry Paseky". Jindřich byl o devatenáct let starší a Pavel se považoval za jeho žáka, což jsem do té doby netušil.
Scéna, která se odehrála koncem léta roku 2000, pro mě byla nad jiné. Volal jsem mu z Oškobrhu.
"Pavle, prosím tě, nevíš, které léčivé byliny tady rostou?"
"Máš tužku a papír?"
Měl jsem. Pak mi spatra popsal snad třicet léčivek, které tam opravdu byly, protože to tam dokonale znal.
To byl bylinář Pavel.